Dcera noci

29. října 2013 v 23:07 | BeeDee |  Literature
Bleskovým tempem se nám blíží Halloween, tak jsem se rozhodla, že pro vytvoření té správné atmosféry sem teď každý večer hodím jednu ze svých rádobyhororových povídek. Moc jich nemám, protože vždycky něco rozepíšu a pak mě to přestane bavit, tak to nedodělám. Ale 3 se tam najdou =) Poslední tedy bude právě na Halloween...
První povídka je o mém oblíbeném tématu, tak snad se vám bude aspoň trochu líbit. Budu ráda za každý koment =)




Znuděně jsem seděla na posteli a už poněkolikáté listovala časopisem. Každou větu jsem jen tak přelétla pohledem a vůbec jsem nevnímala slova. Na stole leželo několik učebnic, ze kterých jsem se už dávno naučila na všechny písemky. Podívala jsem se na nástěnku, kde visel můj nejpovedenější portrét kamarádky.
V pokoji bylo hrobové ticho, ale na hudbu jsem ani nepomyslela. Všechny písničky na svých CD jsem už znala nazpaměť a nebavilo mě je poslouchat pořád dokola. Najednou jsem uslyšela nějaký zvuk, něco spadlo na zem. Vylekaně jsem sebou škubla. Vstala jsem a šla na chodbu. Tam seděl můj malý pejsek a vedle něho se leskly klíče. "Alíku! Co to zase provádíš?" Podívala jsem se do jeho smutných kaštanových očí. "Aha, ty si chceš hrát," odtušila jsem nahlas a oblékla si mikinu. Radostně zavrtěl ocáskem a odťapkal ke dveřím. "Hej, dám si tě pěkně na vodítko, aby tě nepřejelo žádné auto," zasmála jsem se a nasadila mu obojek.
Venku byl hodně vlhký vzduch, protože bylo po dešti. Do parku jsem chtěla dojít po chodníku, ale Alík mě táhl zkratkou přímo přes bláto. "Počkej!" křikla jsem, ale stejně jsem šla touž cestou. Najednou začalo poprchat. "Sakra!" zašeptala jsem. Musela jsem se otřást, protože foukal studený vítr. Asi jsem podcenila počasí, měla jsem si vzít tu novou bundu.
Zatímco se Alík válel v mokré trávě, já jsem seděla na vlhké lavičce a pozorovala hvězdy. Najednou jsem na tmavě modrém pozadí zahlédla černou šmouhu. Co to bylo?! Brzo jsem znala odpověď. Nad mou hlavu se snesl malý netopýr a kroužil sem tam. Vůbec se mě nebál, ani když jsem k němu vztáhla ruku. Ale jak jsem se ho dotkla, ucukl a vznesl se o něco výš. Potom chvíli opisoval osmičku a znovu se vrátil. Chtěla jsem si ho pohladit, ale on zamířil k mé hlavě. Lekla jsem se a snažila ho odehnat, ale zamotal se do mých dlouhých černých vlasů. Po chvíli se mi ho podařilo vysvobodit.
Co to mělo znamenat?! A co je to s Alíkem? Proč tak kňučí? Vždyť je to jen malé zvíře! Mozek mi pracoval na plné oprátky. Pozorně jsem si netopýra prohlédla. Stále se nade mnou ladně vznášel, možná na něco čekal. "Co chceš?" zeptala jsem se ho nahlas, jako by to byl člověk. Samozřejmě neodpověděl, ale všimla jsem si jeho tesáčků, které vyčnívaly z tlamy. Znovu na mě zaútočil, ale tentokrát jsem byla připravená a odehnala jsem ho rukou. Vypadalo to, že to vzdal, a odletěl někam ke stromům. Najednou jsem za sebou uslyšela praskot větviček a otočila jsem se. Nic. Vtom mi něco dosedlo na rameno a zahryzlo se to do mého krku. Udělalo se mi mdlo a začala jsem padat. Poslední, co jsem viděla, byla černá křídla zakrývající můj obličej…
Pomalu jsem otevřela oči. Víčka byla hrozně těžká a navíc jsem viděla rozmazaně. Když se to trochu zlepšilo, spatřila jsem trávu a hustou tmavou tekutinu, která se v několika pramíncích roztékala kolem. Chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to. Nemohla jsem se pohnout, všechno mě bolelo. Takovou bolest jsem ještě nikdy nezažila, bylo to něco, co bych nikomu nepřála. Myslela jsem, že zemřu, myslela jsem, že je to konec. Chtěla jsem křičet, ale mé tělo mi to nedovolilo. Chvíli jsem v utrpení ležela a představovala si, jak asi vypadá ráj nebo peklo a kam půjdu. Ale hned jsem si vynadala, že to ještě nemůžu vzdát. Zkusila jsem pohnout levou rukou a kupodivu se mi to povedlo! Sice se hodně třásla, ale za chvíli jsem s ní téměř bez problému zvládla pohybovat. Zkontrolovala jsem si krk, ze kterého mi stékala všechna ta krev. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se vstát. To jsem však nezvládla a byla jsem ráda, když jsem si za několik minut asi na sedmý pokus sedla. Byla jsem ale hrozně unavená.
Několikrát jsem zatáhla za nohavici u mých tepláků, až se mi povedlo ji utrhnout. Přiložila jsem ji ke krku, abych aspoň trochu zastavila krvácení. Na bolest už jsem si celkem zvykla, ani po psychické stránce to nebylo nejhorší, už jsem dokázala normálně přemýšlet. Ale ať jsem se snažila sebevíc, nevzpomněla jsem si, co se stalo, kde jsem, dokonce jsem ani nevěděla, kdo jsem já. Všude byla jen krev, plno krve. Chtěla jsem, aby mě někdo našel, aby mě někdo zachránil. Začala jsem se plazit pryč. Připadalo mi to neskutečně těžké a trvalo to hrozně dlouho, než jsem se dostala k jakési silnici. Byla jsem celá špinavá od krve a bahna, kterým jsem prolezla, ale to mi bylo jedno. Měla jsem štěstí, protože jsem v dálce zahlédla dvě žlutá světýlka. Oči se mi znovu začaly zavírat, uslyšela jsem zvuk motoru…
Když jsem se znovu probrala, bylo to mnohem lepší. Ta ukrutná bolest zmizela, jen mi třeštila hlava, ale to se vůbec nedalo srovnat. Tentokrát jsem neležela v mokré trávě, ale v měkké vyhřáté posteli. Sáhla jsem si na krk, kde byly jen dva stroupky. Rozhlédla jsem se po místnosti, ve které jsem se nacházela. Spatřila jsem nějaké mně neznámé přístroje a starší ženu v bílém plášti. "Prosím vás," řekla jsem potichu. Doktorka se rychle otočila a mile se na mě usmála. "Dobrý den Sáro." "Sára…to je moje jméno?" zeptala jsem se zmateně. Doktorka přikývla. "Co se stalo?" zněla má druhá otázka. "Ztratila jste velmi mnoho krve z malých ranek na krku. Zatím nevíme, co je způsobilo, ale kvůli nim jste upadla na tři týdny do kómatu. Prodělala jste také transfuzi krve. Máte obrovské štěstí, nebýt toho muže, co vás sem dovezl, byla byste mrtvá. Ve vašem případě šlo o minuty. Ale teď jste téměř v pořádku, jen tu musíte ještě několik dní zůstat na pozorování." řekla doktorka, omluvila se, že už musí jít, a zavolala mé rodiče.
Do pokoje vešli dva lidé, žena a muž. Zrzka rychle přiběhla k posteli a objala mě tak, že jsem se málem udusila. Jemně jsem ji odstrčila. "Jé, promiň," řekla a zmírnila stisk. Hlasitě jsem se rozkašlala. "Jsi v pořádku?" zeptala se ustaraně. "Jasně, jenom jsem nemohla dýchat," odpověděla jsem a pořádně jsem si ji prohlédla. Sestříhané vlasy jí lemovaly úzký obličej, který mi byl celkem povědomý. Malý nosík, plno pih. Zelené oči a plné rty se podobaly těm mým. Musí to být má matka. Potom ten pobledlý muž je otec. Husté černé vlasy a vysoká štíhlá postava je jako moje.
Matka mě znovu objala, ale už ne tak pevně. Ucítila jsem pomerančovou vůni jejího parfému. Vycházela směrem od jejího krku a byla tak omamující! Naklonila jsem se blíž a ani nevím proč, ale najednou jsem ji chtěla kousnout! Vycenila jsem zuby, nikdo si toho nevšiml. "Tak povídej, o čem se ti zdálo, broučku?" nečekaně se odtáhla. Rychle jsem zavřela pusu a dělala jakoby nic. Ale nedokázala jsem se soustředit. Cítila jsem, jak jí tepnou teče krev. Znovu jsem se vrhla k jejímu krku. Překvapeně vyskočila. "Co to má znamenat?!" vykřikla. Rychle jsem přemýšlela, co odpovědět. "Páni, máš nádherný přívěšek," usmála jsem se a vztáhla k němu ruku. Když jsem se ho dotkla, ucítila jsem prudkou bolest. Musela jsem zařvat a málem jsem se rozbrečela. Teď ale na pláč nebyl čas. "Křížek," zašeptala jsem a podívala se na ukazováček. Objevila se na něm černá skvrna, ze které se odpojovaly malé temné žilky. Ruku jsem co nejrychleji schovala za záda.
"Stalo se něco, proboha?" zeptala se matka. "N-ne…j-jenom…jsem se…jenom jsem se řízla. Je ostrý," vykoktala jsem. "To je v pohodě." "Opravdu?" pozvedl obočí táta. "Jasně," nuceně jsem se usmála. Ale doopravdy jsem nebyla vůbec upřímná. Prst mě neuvěřitelně pálil a co hůř, bolest se rychle šířila do celé ruky. Dostala jsem strach. "Musím na WC," vymluvila jsem se a dřív, než rodiče stačili něco namítnout, jsem se rozběhla přes chodbu na toalety. Znovu jsem si prohlédla prst. Už byl celý zčernalý. "Ne, ne!" vykřikla jsem a strčila ho pod ledovou vodu. Ta ruku příjemně zchladila. Temnota se nesmyla, ale bolest pomalu začala ustupovat.
Vyšla jsem ze dveří a chystala se zpět k rodičům, když jsem uslyšela kroky několika lidí. Ohlédla jsem se a spatřila tři doktory vezoucí mladíka na sál. Měl obvázanou hlavu, ale i tak mu tekla krev. Najednou mě ovládla příšerná touha.
První přišel na řadu ten chlapec. Křik. Doktoři nestihli utéct. Otevíralo se čím dál více dveří. Panika. Všude byla jen rudá. Všechno bylo rudé. Lidé, stěny, přístroje. I já jsem byla rudá. Někde v dálce se ozvala siréna. Dveře se zase zavíraly. Ještě několik krků. Úžasná chuť. Byla jsem nejšťastnější na světě.
Trvalo pár minut, než jsem se vzpamatovala. Začala jsem si uvědomovat, co jsem to provedla. Někdo mi zezadu chytil ruce. Nebránila jsem se a následovala ho, kam mě vedl. Procházeli jsme kolem okna a já si řekla, že tohle už se nikdy nesmí stát. Radši se zabiju! Vytrhla jsem se tomu muži a vyskočila ven.

Zavřela jsem oči a očekávala tvrdý pád. Ten však nenadešel. Uvědomila jsem si, že letím. A schovala jsem se do stínů…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bara bara | 6. listopadu 2013 v 17:10 | Reagovat

bomba

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama