Katakomby (povídka)

1. listopadu 2010 v 21:49 | BeeDee
Asi před rokem a čtvrt jsem začala psát povídku Katakomby na námět, se kterým mi pomáhal ještě můj kámoš. Teď jsem ji po dlouhé době vyhrabala a dopsala a chci ji zveřejnit. Pod celým článkem najdete první část - a pokud vás bude zajímat, co pokračuje, později zbytek najdete na mém druhém blogu TADY, kam ji budu postupně přidávat =)



Povím Vám příběh. I když zní neuvěřitelně, doopravdy se mi přihodil. Tenkrát mi bylo šestnáct let. Chodila jsem na střední, a přestože jsem milovala život ve víru velkoměsta, kde se nacházel náš internát, prázdniny jsem pokaždé musela trávit v našem rodném zapadákově na kraji lesa.
Nesnáším to tam! Všechno je tak…tak…ani se to nedá správně vyjádřit slovy, ale nejbližší výraz je asi depresivní. Cítím to. Mám zvláštní dar rozeznávat energii, která vyzařuje z věcí, míst, dokonce i živých bytostí kolem mě. Někdy je toho tolik, až mě třeští hlava. Avšak může to být užitečné.
Ten den jsem vstala brzo ráno, abych se stihla nabalit. Protože jsem zapomnětlivá a ani tentokrát jsem nezklamala, několikrát jsem se musela vracet. Stíhala jsem jen tak tak, ale na nástupiště jsem doběhla včas a vybrala si prázdné kupé. Bohužel doprava tu moc nefunguje, a tak se musí několikrát přesedat. Ještě půl hodiny pěšky a jsem u rodičů. Záměrně neříkám "doma", neboť tohle zarostlé místo se domovem nazvat nedá. Škoda, že jsou naši tak tvrdohlaví a nechtějí se přestěhovat. Vážně nechápu, jak tu můžou bydlet. Vlastně nechápu, jak jsem to tu dřív vydržela já.

Zavřela jsem dveře, shodila ze sebe kufry a vešla do obýváku. Nikde nikdo, ale zato jsem uslyšela břinkot nádobí v kuchyni. Běžela jsem za zvukem a konečně je uviděla, avšak ne tak, jak jsem čekala. Opírali se o kredenc a vášnivě se líbali, na zemi rozbitý talíř. Vtom si mě všimli, oba se od sebe rychle odtrhli a nastalo trapné ticho.
Po chvíli matka začala zmateně koktat: "Ahoj holčičko…jak…jak bylo ve škole?" a to mě dopálilo ze všeho nejvíc. Naštvaná jsem se rozběhla nahoru do svého starého pokojíku a pořádně za sebou práskla dveřmi. Bože, ti jsou ale ulítlí! Pomoc, chce se mi zvracet! Nemůžu se s nimi ani nikde ukázat beze strachu, že zase všechno pokazí!
Když jsem si vybalila, hodila jsem na sebe teplejší bundu a utíkala ven. Rodiče jsem naštěstí minula, uf. Ale kam teď? Kavárna tu není, ani park, o kině nemluvě. Nakonec jsem se rozhodla vydat do lesa. Sice z něj vychází nejnegativnější energie, ale aspoň je tam klid.
Nějakou dobu jsem se držela pěšinky a sbírala ostružiny. Byly tak slaďoučké! Ale stejně jsem neodolala, když jsem spatřila jahody. Rostly až vzadu, celkem daleko ode mě, poznala jsem je podle červených skvrnek na monotónní zeleni všude kolem. Bez rozmyslu jsem se k nim rozběhla. Ajaj, chyba. Moc pozdě mi došlo, že téměř zarostlou cestičku už nenajdu. Tak se nedivte, že jsem úplně zpanikařila, protože mám příšernou orientaci a neměla jsem tušení, kudy jít zpátky.
Začala jsem se rychle rozhlížet, až jsem uviděla další stezku za velikou plochou porostlou ostružiním. Tam se musím dostat, pomyslela jsem si a zvažovala, kudy k ní. Najednou jsem zaslechla prasknutí větviček pár metrů za sebou. Avšak když jsem se otočila, nikdo tam nestál. První jsem si nalhávala, že se mi to jen zdálo, ale kousek zdravého rozumu mi správně šeptal, že opak je pravdou. Aby taky ne, vždyť jsem cítila velmi zvláštní energii. S takovou jsem se ještě nikdy nesetkala. Byla vážně divná, ani pozitivní, ani negativní, ale divná. Znáte to, když nemůžete slovy popsat své pocity? Tak to se mi stalo právě teď. Však ať je to, jak chce, ta energie mě prostě děsila, stejně, jak pralidi kdysi děsil oheň.
Musím přiznat, že jsem se opravdu bála. Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, koho se mám bát - nebo čeho. Jenom jsem tušila, že bych měla opravdu rychle utíkat pryč. A ta rychlost se vůbec nedala srovnat s mým chabým školním výkonem, přestože jsem musela běžet skrz ostružiní. Au! Ostré trny mi roztrhly kalhoty a poté mi drásaly holou kůži do krve. Ale nezastavila jsem se, zvlášť, když jsem uslyšela další kroky. Bohužel jsem nedokázala určit, ze které strany zvuky vychází.
Najednou jsem koutkem oka zahlédla jakýsi obrys postavy. Nebyla to sice ani vteřina, postřehla jsem však štíhlou holku s dlouhými vlasy, i když to nevím jistě. Ale něco mi říkalo, že tentokrát se nemýlím.
Okamžitě jsem se otočila - dívka tam samozřejmě při mé smůle už nestála. Avšak stačilo to, abych totálně zpanikařila. Znovu jsem se rozběhla a to už jsem byla za ostružiním. V boku jsem cítila bodavou bolest, na rudě zbarvených lýtkách to bylo ještě horší. Jakmile jsem popadla dech, došla jsem k vyšlapané cestičce a vydala se po ní. K mé hrůze však byla asi za půl kilometru zarostlá.
Když jsem se snažila najít další cestu objevila jsem něco, co se každý den nevidí. V deštěm změkle hlíně byly stovky čerstvých stop, ale jakých! Lidských a navíc bosých! Kdo tudy proboha mohl chodit bez bot?! Otřásla jsem se. A bez dlouhého přemýšlení jsem začala jedny stopy sledovat. Je jedno, že jsou bosé, hlavně ať už jsem z toho prokletého lesa pryč, nebo se dočista zblázním!
Má naděje ani nestihla pohasnout, neboť za pár minut les začal řídnout a brzy kolem nebylo víc, než pár nižších stromků. Hurá, jsem venku!
Za čtvrt hodiny už jsem se sprchovala a sledovala, jak ze mě všechna špína odtéká pryč. Ještě že jsou rodiče na tom trapném "Posezení s dechovkou" v jediné zdejší hospodě. Díky tomu jsem se vyhnula dotěrným otázkám na adresu mých podrápaných nohou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 >>Damie&Katie<<..píše >>Damie >>Damie&Katie<<..píše >>Damie | Web | 2. listopadu 2010 v 15:26 | Reagovat

Rádispratelime :)Muzeme si te pridat?

2 wedding gowns wedding gowns | E-mail | Web | 23. října 2012 v 7:35 | Reagovat

A. Stick with me and we will go places!
http://www.rundress.org/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama